Poskytování první pomoci

Hlavní zásady při poskytování první pomoci

1. Zjistíme, zda je osoba při vědomí – osobu hlasitě oslovíme, případně jemně zatřepeme ramenem; pokud neodpovídá, tak:
2. Přivoláme pomoc z okolí hlasitým \\\"POMOC!\\\"
3. Nejbližší osobě nařídíme, aby přivolala Zdravotnickou záchrannou službu
4. Zastavíme masivní vnější tepenné krvácení, nejlépe aplikací tlakového obvazu či zaškrcením nad ránou směrem k srdci (priorita!)
5. Přiložíme ucho k ústům postiženého a poslechem a zároveň oční kontrolou hrudníku zjistíme, zda postižený dýchá; pokud nedýchá, tak:
6. Vyčistíme dutinu ústní (od žvýkaček, bonbonů, zvratek) a postiženému hlavu šetrně zakloníme; pokud nezačne dýchat, tak: Zahájíme kardiopulmonální resuscitaci a pokračujeme v jejím provádění až do příjezdu Zdravotnické záchranné služby či úplného vyčerpání zachránců

1. Zhodnocení stavu vědomí

Hodnocení hloubky bezvědomí můžeme orientačně rozlišit takto:

1. Bdělost. Nemocný či zraněný má otevřené oči, vnímá své okolí, nemusíme jej oslovovat, abychom se ujistili o jeho vědomí
2. Reaguje na slovní podnět. Na naše oslovení reaguje. Pokud je reakce zpomalena a spolupráce se zachráncem je minimální, hovoříme o somnolenci.
3. Reakce pouze na bolestivý podnět (štípnutí apod…). Opouštěný odborný termín pro tento stav je sopor. Nemocný je v nebezpečí ucpání dýchacích cest zapadnutím jazyka.
4. Nereaguje ani na bolestivé podněty. Odborný termín kóma, který je hojně laiky používán i pro předchozí stavy.

Dokonalejší rozdělení stavu vědomí popisuje detailně reakci nemocného. Zdravotnické záchranné služby používají tzv: Glasgow Coma Scale

2. Přivolání pomoci z okolí

Neméně důležitou částí první pomoci je přivolání pomoci z okolí. Okolní osoby nám mohou pomoci při poskytování první pomoci, přivolání ZZS, nebo polohování a transportu zraněných.

3. Zavolání záchranné služby

Zdravotnickou záchrannou službu (ZZS) je možno zavolat na tísňovém telefonním čísle ZZS 155 nebo za použití jednotného evropského čísla tísňového volání 112. Je nutné sdělit pokud možno co nejstručněji a nejpřesněji co nejvíce informací o místě nehody a rozsahu zranění. V případě nouzového volání je dobré uvést tyto informace:

• Kde se událost stala – Nejlépe přesnou adresu nehody (jméno, město, místo ulice, číslo popisné). V případě malé obce je nutné uvést okres či kraj. V panelových domech je třeba uvést jmenovku dveří a poschodí. V otevřené krajině je nutné popsat významné orientační body, v případě více zachránců se může jeden ze zachránců vydat záchranné službě naproti a pomoci tak s navigací. Pokud došlo k nehodě v místech nedostupných pro vozidla ZZS nebo pokud je dopravní situace na přístupové trase komplikovaná, je vhodné na tuto skutečnost upozornit. V Praze a postupně i v dalších městech můžete pro zlepšení orientace zjistit a nahlásit číslo nejbližšího sloupu veřejného osvětlení (je umístěno na štítku ve výši očí, mimo Prahu tvoří první dva znaky kód města).
• Co se stalo – Jedná-li se o úraz, otravu, autonehodu atp., popište rozsah zranění, případně sdělte počet zraněných osob, zda se jedná o dítě či dospělého člověka, jsou-li zranění při vědomí a zda dýchají.
• Kdo volá – Uveďte své jméno a telefonní číslo, ze kterého voláte. Již na základě těchto informací může dispečer vyslat posádku na místo zásahu. Umožňuje-li to stav postiženého, vydržte na telefonu a řiďte se pokyny dispečera. Můžete tak pomoci s navigací na místo zásahu.

Záchrannou službu voláme ještě před poskytnutím první pomoci v případě, že je postižen dospělý člověk. Je-li postiženým dítě mladší 8 let, voláme Záchrannou službu až po 1 minutě srdeční masáže a umělého dýchání.

důležitá telefonní čísla 150: HASIČI 155: ZÁCHRANNÁ SLUŽBA 158: POLICIE ČESKÉ REPUBLIKY 112: TÍSŇOVÁ LINKA

5. Vyšetření dýchání

Nejdříve bychom měli zjistit, jestli postižený nemá něco v dutině ústní, poté mu uvolnit dýchací cesty a nakonec zkontrolovat jestli spontánně dýchá. Pokud bychom první krok provedli na druhém místě nebo až naposled, nečistoty z dutiny ústní by zapadly do uvolněných dýchacích cest a postižený by se nám udusil.

1. Pacientovi otočíme hlavu na stranu, otevřeme ústa a podíváme se, zda v nich není žvýkačka, bonbon, zubní protéza, zvratky, bahno či něco jiného co tam nepatří – pokud ano, jedním nebo dvěma prsty obalenými např. v kapesníku postiženému opatrně od jednoho koutku k druhému dutinu ústní vytřeme. Musíme si dávat pozor, abychom nečistoty nezatlačili hlouběji do dýchacích cest.
2. Když máme čistou dutinu ústní, tlakem na čelo a tahem za bradu postiženému zakloníme hlavu. Tím jsme uvolnili dýchací cesty.
3. Sledujeme hrudník - pokud nevidíme dýchací pohyby nebo vidíme jen ojedinělé, \\\"lapavé\\\" nádechy, zahájíme resuscitaci. Pokud jsme si jisti, že vidíme normální dýchání (normální hloubka i frekvence nádechů), můžeme otočit postiženého do zotavovací polohy (dříve stabilizovaná), vždy ale důkladně sledujeme stav dýchání a při jakýchkoliv pochybnostech umístíme postiženého zpět na záda .

Pokud jsme byli svědky náhlého kolapsu postiženého, uvedení do stabilizované polohy se nedoporučuje pro riziko nerozpoznání náhlé zástavy oběhu (zástava dýchání následuje v takovém případě několik desítek sekund až několik minut po zástavě oběhu).

6. Vyšetření krevního oběhu

Vzhledem k velkému zdržení (u pacienta bez pulsu až minuta) se podle současných (European guidelines 2010) návodů u nereagujících a nedýchajících pacientů hledání pulsu neprovádí. Provádí se pouze kontrola dechu, jelikož u pacienta bez krevního oběhu dochází k zástavě dýchání a naopak. Taktéž u nevycvičeného laika existuje reálné riziko, že cítí svůj vlastní puls, který falešně považuje za puls postiženého.

Z těchto důvodů není hmatání pulzu u osob v bezvědomí doporučováno a vyšetřování pulzu není součástí postupů laické první pomoci.

Požadavek na hmatání pulzu je jeden z nejčastěji se opakujích mýtů první pomoci.

Puls je nejlépe hmatný na krkavici, na radiální tepně na zápěstí, na femorální (stehenní) tepně - pod tříselným vazem.